KDYŽ NECHCEŠ ŽÍT SVŮJ ŽIVOT

KDYŽ NECHCEŠ ŽÍT SVŮJ ŽIVOT

 

Už jsem toho napsala dost pro sebe,

abych začala s tím, co mne stejně nemine,

pokud si nebudu chtít vyčíta, že jsem to nestihla.

 

Udělat co?

 

Ráno vstát a začít s psaním, které již dlouho odkládám.

Přednost stále mají potřeby ostatních.

Děti mají hlad. Ale umějí si uvařit.

Přítel se stále na něco ptá. Ale odpověď zná moc dobře.

 

Měla bych navštívit mámu. Ale moc se mi nechce.

Budeme mluvit o příbuzných a nedělá mi to dobře.

Jenže jí to dopředu neřeknu.

V hlavě se mi rodí výhružky, že o ně přijdu.

Že se na mne vykašlou.

 

Tak ať.

 

Naučená poslušnost, strojek natažený na stejnou písničku.

Snaha vyhovět s očekáváním pochvaly.

Moje nepostradatelnost.

Snazší je čekat, co mi kdo řekne, že mám udělat,

než se vrhnout střemhlav do neznámých vod svého života.

 

Jak moc ho znám?

Dotkla jsem se ho vůbec někdy?

Je to něco co si myslím?

 

Vůbec ne.

Když místo něčeho, co děláš běžně, uděláš něco úplně jiného.

Třeba místo kanceláře masáž.

Třeba místo přemítání o sobě kakao po ránu.

Třeba místo mytí nádobí procházka na ranním slunci.

 

Je to jedno, co uděláš.

Ale udělej něco jinak než obvykle.

Zbav se toho naučeného, že všechno víš.

 

Tak já jdu napsat lidem, kteří by mohli něco chtít,

že teď jdu psát a je to můj tvořivý prostor,

kdy si přeji být jen sama se sebou.